Co to je: Průvodce nejčastější českou otázkou

Základní dotazovací fráze v českém jazyce

Víte, když se zamyslíte nad tím, jak vlastně funguje naše každodenní komunikace, zjistíte, že základní otázky jsou její nezbytnou součástí. Bez nich bychom se v životě prostě neobešli. A česky? Ta nabízí opravdu pestrý způsob, jak se na věci ptát. Jedna z nejběžnějších otázek, kterou denně používáme, je co to je – zdánlivě prostá, ale nesmírně důležitá.

Představte si situaci: jdete po ulici a vidíte něco, co jste v životě neviděli. Co uděláte? Přirozeně se zeptáte. Právě tehdy použijete frázi co to je – vyjádříte tím, že chcete pochopit, co máte před sebou. Může jít o cokoli – neznámý nástroj v dílně, zvláštní ovoce na trhu, podivný zvuk z vedlejšího pokoje. Tahle otázka funguje úplně všude.

Jak je taková otázka vlastně postavená? Docela jednoduše. Máte tam slovo co – to se ptá po té věci samotné. Pak následuje to – ukazuje přesně na to, na co myslíte. A nakonec je – spojuje to celé dohromady. Nic složitého, že?

Proč je tahle otázka tak užitečná? Protože propojuje naši neznalost s poznáním. Je tomost mezi tím nevím a aha, už chápu. Když se zeptáte, očekáváte vysvětlení – někdy stačí pár slov, jindy potřebujete delší výklad. Záleží na tom, na co se ptáte.

Všimli jste si někdy, jak často tahle otázka padá? Malé děti ji používají snad stokrát denně. Prozkoumávají svět a každá nová věc je pro ně malé dobrodružství. Mami, co to je? Tati, co to je? A my dospělí? Používáme ji pořád taky – v práci, když nám kolega ukáže nový program, v obchodě, když narazíme na neznámý produkt, u lékaře, když slyšíme odborný termín.

Zajímavé je, že stejná otázka může znít úplně jinak podle toho, jak ji vyslovíte. Zkuste si to. Řeknete-li co to je klidně a zvědavě, prostě se ptáte. Ale co když to řeknete překvapeně nebo dokonce podezíravě? Hned to má jiný náboj, viďte? Intonace mění všechno – může vyjádřit údiv, pochybnost, možná i lehké znepokojení.

Tenhle způsob ptaní odráží něco hlubšího – naši potřebu rozumět světu kolem nás. Když vidíme něco nového, náš mozek automaticky hledá šuplík, kam to zařadit. Je to jako třídění – známé věci máme pěkně uspořádané a když přijde něco neznámého, potřebujeme zjistit, kam to patří. Právě proto se ptáme co to je – chceme ten nový prvek začlenit do našeho systému poznání.

Není to krásné, jak jedna prostá otázka dokáže otevřít dveře k porozumění? Ať už se ptáte vy, nebo se někdo ptá vás, vždycky jde o touhu poznat, pochopit, zorientovat se. A to je přece základ lidské komunikace.

Používání při zjišťování identity nebo podstaty

Ptát se co to je - to je něco, co děláme úplně přirozeně, kdykoli narazíme na něco neznámého. Je to prostě náš způsob, jak se zorientovat ve světě plném věcí, kterým ne vždy rozumíme.

Aspekt	Popis	Příklad použití
Základní význam	Otázka zjišťující identitu nebo podstatu něčeho	"Co to je?" - "To je kniha."
Gramatická struktura	Zájmeno "co" + ukazovací zájmeno "to" + sloveso "je"	"Co to je za zvuk?"
Typ věty	Tázací věta	"Co to je tam v dálce?"
Funkce v komunikaci	Žádost o vysvětlení nebo identifikaci neznámého objektu	"Co to je za vůni?"
Synonymní výrazy	Co je to, Co to znamená, O co jde	"Co je to za nástroj?"
Odpověď	Definice, vysvětlení nebo pojmenování	"To je smartphone."
Použití v hovorové řeči	Velmi časté, základní otázka	"Co to je za aplikaci?"
Kontext použití	Při setkání s neznámým předmětem, pojmem nebo jevem	"Co to je za technologii?"

Vzpomeňte si, jak často vám tohle slétne z úst během jediného dne. Vidíte v obchodě neznámou zeleninu, na ulici zahlédnete zvláštní stroj, narazíte na cizí slovo v článku. Automaticky se v hlavě ozve ta otázka - co to vlastně je? A hned začnete pátrat po odpovědi.

Nejde přitom jen o pojmenování věcí. Někdy chceme vědět mnohem víc - jak to funguje, k čemu to slouží, proč to vůbec existuje. Když procházíte třeba starým hrdem a vidíte rezavé nářadí, nestačí vám jen vědět, že je to nějaký nástroj. Chcete pochopit, k čemu byl, jak ho naši předci používali, jaký měl v jejich životě význam.

Děti to mají úplně přirozené. Ptají se neustále, na všechno možné. A vlastně mají pravdu - bez tohohle zvídavého co to je bychom se nikdy nic nového nenaučili. Je to jako klíč, kterým odemykáme dveře k poznání.

V dnešní době, kdy kolem nás neustále vyskakují nové věci, aplikace, pojmy, je tahle schopnost důležitější než kdy dřív. Umělá inteligence, blockchain, udržitelnost - kolik takových slov denně slyšíme, aniž bychom jim úplně rozuměli? A právě proto je tak podstatné nebát se zeptat.

Někdy jde ale o hlubší věci. Co je to vlastně štěstí? Co je to spravedlnost? Tady už nehledáme jen jednoduchou definici. Snažíme se pochopit podstatu, význam, souvislosti. Je to cesta k hlubšímu pochopení nejen světa kolem nás, ale i nás samotných.

Tahle jednoduchá otázka v sobě nese víc, než by se na první pohled zdálo. Je mostem mezi tím, co neznáme, a tím, co se chceme naučit. Pomáhá nám zařazovat nové poznatky, budovat si ucelený obraz reality a orientovat se v neustále se měnícím světě.

Gramatická struktura a slovní druhy fráze

Když se chcete na něco zeptat a zjistit, o co vlastně jde, používáte nejčastěji právě tuto jednoduchou otázku. Skládá se ze tří slov, která dohromady vytváří přirozenou českou větu – tázací zájmeno, ukazovací zájmeno a sloveso.

Vezměme si to postupně. Slovo „co je tázací zájmeno, které používáme, když se ptáme na věci, jevy nebo pojmy. Představte si situaci: jdete po ulici, vidíte něco neznámého a automaticky vás napadne právě tato otázka. „Co v ní zastupuje to, co zatím neznáte a chcete se dozvědět.

Pak máme „to – ukazovací zájmeno, které odkazuje na konkrétní věc v dané chvíli. Může to být předmět před vámi, situace, kterou právě prožíváte, nebo téma, o kterém si povídáte. Zkrátka něco, co je právě teď přítomné a důležité.

A konečně „je – sloveso být ve třetí osobě jednotného čísla. Toto drobné slovíčko spojuje obě předchozí části dohromady a vytváří z nich smysluplnou otázku. Sloveso být patří mezi ta nejpoužívanější v češtině, protože se bez něj prostě neobejdeme.

Jak to celé funguje v praxi? Slovosled má v češtině sice volná pravidla, ale u otázek začínajících tázacím slovem je zvykem dát toto slovo na začátek. Není to náhoda – hned v první chvíli dáváte najevo, že se ptáte a očekáváte odpověď.

Zajímavé je, že tahle jednoduchá věta má obrovský význam v našem životě. Kolikrát denně ji vyslovíte? Děti ji používají neustále, když poznávají svět kolem sebe. Ale i dospělí se ptají stejně často – když narazí na něco neznámého v práci, při studiu nebo třeba při procházce přírodou.

Tato otázka vyjadřuje naši přirozenou touhu rozumět světu a pojmenovávat věci kolem nás. Můžete se ptát na název rostliny, na vysvětlení technického termínu nebo i na hlubší filozofické otázky. Pořád používáte stejnou základní konstrukci.

Právě v té jednoduchosti tkví její síla. Nemusíte přemýšlet nad gramatickou stavbou, otázka vám přirozeně vyjde z úst, kdykoli něčemu nerozumíte. A to je přesně to, co dělá jazyk živým a užitečným nástrojem komunikace.

Rozdíl mezi co to je a co je

Možná jste si všimli, že když se ptáte co to je nebo co je, nejde vlastně o totéž. Ano, obě otázky směřují k tomu, abyste něco pochopili nebo pojmenovali, ale způsob, jakým to děláte, je trochu jiný.

Když říkáte co to je, většinou máte něco přímo před sebou. Ukazujete na to, slyšíte to, dotýkáte se toho. Třeba sedíte doma, uslyšíte divný zvuk ze zahrady a ptáte se: „Co to je? Nebo vytáhnete z babiččiny skříně podivnou věc, kterou jste nikdy neviděli, a chcete vědět, k čemu sloužila. To malé slovíčko „to je jako ukazováček – směruje pozornost přesně tam, kam potřebujete.

S otázkou co je je to jiné. Tady se neptáte na něco konkrétního kolem vás, ale spíš chcete pochopit samotnou podstatu věci. Co je spravedlnost? Co je čas? Co je štěstí? Vidíte ten rozdíl? Nejde o konkrétní předmět nebo situaci, ale o pochopení celého konceptu.

Představte si, že jdete po ulici a narazíte na zajímavou budovu. Otočíte se na kamaráda: „Co to je? Čekáte odpověď typu „To je stará pošta nebo „To je nová kavárna. Ale kdybyste se zeptali „Co je pošta?, ptáte se vlastně na to, jak pošta funguje, k čemu slouží, co znamená pojem jako takový.

Děti to mají skvělé. Když poprvé vidí slona v zoo, zeptají se: „Co to je? Chtějí vědět, co je zrovna před nimi. Ale když se ve škole učí o zvířatech a položí otázku „Co je savec?, už hledají širší vysvětlení celé kategorie.

Tahle drobnost v jazyce vlastně odráží dva různé způsoby, jak vnímáme svět kolem sebe. Někdy potřebujeme pojmenovat konkrétní věci, se kterými se setkáváme. Jindy chceme rozumět abstraktním myšlenkám a pojmům, které tvoří náš svět. A jazyk nám dává možnost se ptát přesně tak, jak to v danou chvíli potřebujeme.

Takže příště, když budete váhat mezi těmito dvěma frázemi, zkuste se zastavit a uvědomit si: Ukazuji na něco konkrétního? Nebo se snažím pochopit obecný koncept? Odpověď vám napovíe, která otázka je ta správná.

Praktické příklady použití v každodenní komunikaci

Víte, jak často denně položíte otázku co to je? Pravděpodobně mnohem víc, než si myslíte. Je to taková samozřejmost, že si toho často ani nevšimneme.

Stojíte v obchodě před regálem a koukáte na nějaké zajímavé ovoce, které jste nikdy předtím neviděli. Má divný tvar, zvláštní barvu... Zavoláte prodavače a zeptáte se: Co to je? Jednoduchá otázka, která vám otevře dveře k novým chutím. Možná se dozvíte, že držíte v ruce pitahaju nebo rambutan, a prodavač vám k tomu ještě poradí, jak to vlastně jíst.

Vzpomínáte si, kolikrát jste tuhle otázku slyšeli od malých dětí? Ty ji používají prakticky pořád. Procházka s batoletem je vlastně jeden dlouhý řetězec těchto otázek. Ukáže na strom – Co to je? Vidí psa – znovu ta samá otázka. A pak ještě ptáka, auto, kolo... Je to únavné? Možná trochu. Ale zároveň je to krásné sledovat, jak si dítě postupně skládá mozaiku světa kolem sebe, slovo po slově.

Ve škole to pokračuje podobně. Žáci se ptají na všechno možné – od matematických vzorců až po historické události. Bez této základní otázky by učení vlastně ani nefungovalo. Představte si výuku, kde by se nikdo na nic neptal. Byla by to docela nuda, ne?

A co v práci? Nastoupíte do nového zaměstnání, sedíte u počítače a vidíte program plný tajemných ikonek a tlačítek. Co jiného vám zbývá než se zeptat kolegy, co která funkce dělá? Nikdo se za to nemusí stydět – každý jsme někdy byli nováčci.

Cestování je pak kapitola sama pro sebe. Když zkoušíte místní jídlo v restauraci někde v Asii nebo na Balkáně a nevíte, jestli koukáte na maso, rybu, nebo možná houby... Ta otázka vám může ušetřit nemilé překvapení. Nebo naopak – můžete objevit úplnou pochoutku, o které jste doma ani neslyšeli.

I doma při běžných činnostech na ni narazíte. Kupříkladu když rozeberete nějaký nábytek z IKEA a najdete součástku, která nevypadá jako na obrázku v návodu. Zeptáte se partnera, co to sakra je a kam to patří. Většinou stejně skončíte s pár šroubky navíc, ale to už je jiná story.

A teď se podívejte, jak se tahle prastaré lidské gesto přeneslo do online světa. Někdo vyfotí podivný hmyz nebo rostlinu, hodí to na Facebook či do diskuzního fóra s otázkou co to je a během chvíle se sejdou desítky odpovědí. Kolektivní znalosti tisíců lidí vám pomohou identifikovat prakticky cokoliv.

Tahle prostá otázka nás provází celým životem. Od prvních kroků po svět až do chvíle, kdy ji sami odpovídáme svým dětem nebo vnoučatům. Je tomost mezi neznámým a známým, mezi nevědomostí a poznáním. A není na tom vůbec nic špatného ji používat – naopak, ptát se je přece základem všeho učení.

Odpovědi na otázku co to je

Když se ptáme co to je, otevíráme dveře k poznání něčeho nového. Vzpomínáte si, kolikrát denně tuhle otázku slyšíte? Možná od svých dětí, možná od kolegi v práci, nebo si ji dokonce kladete sami, když narazíte na něco neznámého.

Tahle jednoduchá otázka je vlastně mocný nástroj. Používáme ji, když chceme pochopit předměty, pocity, technologie nebo cokoli, co nás obklopuje. Malé dítě, které ukazuje prstem na věci a neustále se ptá co to je?, dělá přesně to, co my všichni – snaží se rozluštit svět kolem sebe.

A není to jen věc dětí. Kolikrát jste vy sami stáli před nějakým přístrojem nebo slyšeli odborný výraz a říkali si: Moment, co to vlastně je? Je to naprosto přirozené. Každý z nás se denně setkává s něčím novým, čemu nerozumí.

Odpověď na tuhle otázku může být krátká nebo hodně dlouhá – záleží na tom, co potřebujete vědět. Někdy vám stačí jedno slovo, jindy chcete znát všechny detaily, k čemu to slouží, jak to funguje, nebo odkud to pochází. Dobrá odpověď by měla být především srozumitelná a přizpůsobená tomu, kdo se ptá.

Když hledáte odpověď, očekáváte hlavně jasnost. Chcete vědět, co to je, jak to vypadá, k čemu to slouží, a ideálně i pár konkrétních příkladů. Pomáhá také, když vám někdo vysvětlí, čemu je ta věc podobná nebo jak se od jiných věcí liší.

Dneska většina z nás sáhne první po mobilu a zadá otázku do vyhledávače. Za pár vteřin máte odpověď. Jenže pozor – ne každá informace na internetu je správná nebo úplná. Proto má smysl porovnat víc zdrojů a přemýšlet nad tím, jestli to, co čtete, dává smysl.

Tahle otázka ale není jen o sbírání faktů. Je to způsob, jak si lidé navzájem předávají zkušenosti a znalosti. Děda vysvětluje vnoučatům, jak funguje traktor. Kolegyně ukazuje nováčkovi, jak se používá firemní systém. Kamarád vám radí, co je to ten nový trend, o kterém všichni mluví.

Každá odpověď vede k dalším otázkám. A to je přesně to krásné na lidské zvědavosti – nikdy nekončí. Pořád je co objevovat, co se učit, co chápat hlouběji.

Použití v různých kontextech a situacích

# Co to je?

Tři prostá slova, která nám pomáhají odkrývat svět kolem nás. Není to nic složitého – prostě se na něco zeptáme, když tomu nerozumíme nebo to vidíme poprvé.

Stává se vám, že jdete po ulici a zahlédnete nějaké divné zařízení? Automaticky se otočíte na člověka vedle s otázkou: Co to je? Není na tom nic zvláštního. Tahle otázka nás provází od chvíle, kdy začneme mluvit, až do konce života. V muzeu, na výstavě, na procházce – pořád dokola se ptáme a objevujeme.

Nejintenzivněji to ale zažívají rodiče malých dětí. Kdo má doma batolátko, ten ví své. Mami, co to je? Tati, a co tohle? A támhle? Desítky, možná stovky otázek denně. Někdy to může být vyčerpávající, ale právě takhle se děti učí. Každá odpověď je pro ně jako další kousek do skládačky poznání.

Ve škole to pokračuje podobně. Představte si hodinu biologie – učitel ukáže obrázek nějakého exotického živočicha a první, co zazní: Co to je? Dobrý pedagog vlastně často začíná výuku právě touhle otázkou, protože ví, že tím probudí zvědavost a zapojí studenty do diskuze. Funguje to na základní škole i na vysoké.

A co pracoviště? Nový kolega, nový program, nová procedura. Zase ta samá otázka. Nikdo neočekává, že budete všemu rozumět hned. Naopak, když se zeptáte Co to je?, ukážete, že máte zájem se učit a dělat věci správně.

Internet pak celou situaci ještě umocnil. Zkratky, memy, nové appky – kdo tohle všechno dokáže sledovat? Kolikrát denně do vyhledávače napíšete právě tyhle tři slova? Já osobně často. A není to žádná ostuda.

U lékaře je tahle otázka přímo nezbytná. Když vám doktor řekne nějaký odborný termín pro vaši diagnózu nebo lék, máte plné právo se zeptat. Jde přece o vaše zdraví – musíte rozumět tomu, co se s vámi děje a co máte dělat.

Cestování a poznávání jiných kultur nás staví před stovky takových momentů. Exotické jídlo na talíři, neznámý obřad, zvláštní předmět na trhu. Právě otázka Co to je? nám otevírá dveře k pochopení a respektu k odlišnostem.

Není na tom nic špatného neptat se. Horší je přetvařovat se, že všemu rozumíme, a pak dělat chyby nebo žít v nevědomosti. Tahle jednoduchá otázka je vlastně projevem pokory a touhy růst.

Varianty a podobné dotazovací výrazy

Když se chceme na něco zeptat, co neznáme nebo čemu nerozumíme, máme v češtině k dispozici celou paletu možností. Nejde přitom jen o suchou gramatiku – způsob, jakým se ptáme, hodně vypovídá o situaci, ve které se zrovna nacházíme.

Asi nejpřirozenější je říct prostě co je to – tahle verze zní uvolněně a používá ji skoro každý, když si povídá s kamarády nebo rodinou. Představte si, že vaše dítě přinese domů nějaký podivný kamínek ze školního výletu. Automaticky se zeptáte: Co je to? Ne co to je – to by znělo trochu strojeně, i když gramaticky je to správně.

Když stojíte v obchodě a ukazujete na výrobek na polici, řeknete spíš co je tohle nebo co je toto. Tady dáváte najevo, že mluvíte o něčem konkrétním, co máte na dosah ruky. Pamatujete si, jak jste naposledy zírali na nějaký moderní kuchyňský pomocník a nevěděli, k čemu slouží?

Někdy potřebujeme víc než jen pojmenování. Ptáme se co to znamená, když narážíme na cizí slovo, složitý odborný termín nebo když nám prostě něco nedává smysl. Zkuste si vzpomenout na situaci, kdy vám dospívající dítě řeklo nějaký nový slangový výraz – že co to sakra znamená?

A co teprve otázky typu k čemu to je nebo na co to slouží? Tyhle se hodí, když držíte v ruce nějaký záhadný nástroj z dědovy dílny. Fyzická podoba vám nic neřekne – chcete vědět, k čemu je ta věc vlastně dobrá.

Zajímá vás materiál? Zeptejte se z čeho to je. Tohle slyšíte běžně v obchodech s oblečením, na trzích nebo když obdivujete něčí ručně vyrobenou věc. Je to ze dřeva, plastu, nebo něčeho úplně jiného?

Ve formálnějším prostředí – třeba na poradě v práci nebo při studiu – uslyšíte spíš otázky jako o co se jedná nebo co tento pojem představuje. Tady jde o profesionalitu a přesnost. Nikdo na oficiální prezentaci neřekne co je to za kšeft, i když by to možná atmosféru trochu uvolnilo.

Mimochodem, právě ty hovorové varianty jako co to je zač nebo co to má bejt mají svoje kouzlo. Znějí po domově, po babičce na vesnici, po pravé češtině, která žije a dýchá. Možná nejsou vhodné do úředního dopisu, ale v hospodě u piva? Tam jsou na svém místě.

Každá z těchto variant má svůj čas a místo. Není to o tom, že by jedna byla správná a druhá špatná – jde o to umět vycítit situaci a přizpůsobit se jí. A právě tahle flexibilita dělá český jazyk tak živým a zajímavým.

Co to je? To je otázka, která otevírá dveře poznání. Každé dítě ji klade tisíckrát, protože v ní tkví touha pochopit svět kolem nás. Není to jen žádost o definici, ale hledání podstaty věcí, jejich smyslu a místa v našem životě.

Vojtěch Šafránek

Časté chyby cizinců při používání fráze

Když se lidé z ciziny učí česky, tahle zdánlivě jednoduchá otázka jim dokáže pořádně zamotat hlavu. Zkuste si představit, že celý život kladete otázky úplně jinak a teď se najednou musíte naučit nový způsob.

Nejčastěji narážím na problém se špatným pořadím slov. Angličané nebo Američané automaticky řeknou co je to – vždyť v angličtině se sloveso dává před podmět, když se něco ptáte. Je to pro ně naprosto přirozené, jenže v češtině to prostě nefunguje. Musí si doslova přeprogramovat hlavu, aby říkali co to je.

Pak jsou tu ty záludnosti s různými formami ukazování. Spousta cizinců zbytečně komplikuje jednoduché věci – místo prostého to začnou používat toto nebo tamto. Představte si, že někdo ukazuje na váš telefon a ptá se: Co toto je? Zní to divně, že? Přitom stačí úplně obyčejné co to je a hotovo.

Zajímavé je sledovat, jak lidem chybí cit pro situaci. Někdo přijde do obchodu a místo normálního co to je začne formulovat věty jako z úřední komunikace. Nebo naopak – na nějaké oficiální akci použije příliš neformální styl, protože netuší, že by měl říct spíš něco jako promiňte, mohl byste mi prosím říct, co to je?

Co vás asi nepřekvapí – přízvuk a melodie věty dělá cizincům velké starosti. Rodilý Čech automaticky zdůrazní co a na konci hlas trochu sníží. Cizinec ale často klade důraz úplně jinam a výsledek pak působí... no, prostě divně. Jako když slyšíte robota snažícího se mluvit lidsky.

Mnozí pak nerozumí jemným rozdílům v používání. Ukazujete na něco konkrétního na stole? To je jiná situace, než když se bavíte o abstraktním pojmu. V obou případech můžete použít co to je, ale kontext je úplně jiný. Tahle flexibilita češtiny dokáže cizince pořádně zmást.

Docela často se setkávám s tím, že studenti tuhle frázi používají kde nic tu nic. Stane se nějaká nehoda a oni se ptají co to je, když by měli říct co se stalo nebo co se děje. Představte si, že někdo spadne ze židle a vy se zeptáte co to je místo co se stalo – lidé kolem vás budou v nejlepším případě zmatení.

A pak je tu ještě tahle klasika: předložky a další slovíčka na nesprávných místech. Co to je za se změní na co je to za, nebo se tam objeví naprosto zbytečná slova, která v češtině prostě nepatří. Člověk musí pochopit, že celá ta fráze funguje jako jeden celek – nemůžete si s ní hrát jako se stavebnicí a přehazovat části, jak se vám zlíbí.

Zdvořilé a neformální formy dotazování

Fráze „co to je patří mezi ty úplně základní otázky, které klademe denně – ať už se ptáme na něco, co jsme nikdy neviděli, nebo když potřebujujeme vysvětlit, co máme vlastně před sebou. Ptají se jí děti, dospělí i senioři. Jenže jak přesně tu otázku položíme, to už je jiná.

Představte si, že sedíte s kamarády u piva a někdo vytáhne nějaký zvláštní předmět. Prostě se zeptáte: „Co to je? Bez okolků, bez přemýšlení. Možná ještě dodáte „hele, co to máš nebo „počkej, co je to. Mezi lidmi, které dobře znáte – rodina, kamarádi, spolužáci – zkrátka nemusíte nic složitě formulovat. Hovoříte přirozeně, jak vám zobák narostl, a nikdo to nebere jako nezdvořilost.

Ale co když stojíte v úřední budově, na recepci hotelu nebo se ptáte někoho, koho vůbec neznáte? Tady už ta holá otázka „co to je působí dost nevhodně. Musíte otočku změnit, aby z toho čišel respekt. Můžete říct třeba „mohl byste mi prosím říct, co to je nebo „mohla byste mi vysvětlit, co to znamená. Ten kondicionál – to „byste – celou věc zjemní a ukáže, že si vážíte času druhého člověka.

Pomáhají i ta malá slovíčka jako „prosím, „pardon nebo „promiňte. Zkuste začít „Pardon, co to je? místo suchého „Co to je? – znít to bude úplně jinak. Takové obraty oceníte hlavně při oslovování cizích lidí na ulici, když ruší někoho v práci nebo mluvíte s někým výrazně starším.

V zaměstnání, na úřadech nebo při jednání s nadřízenými jdeme ještě o level výš. Místo přímočaré otázky zvolíme něco jemnějšího: „chtěl bych se zeptat, co to je, „zajímalo by mě, co to znamená nebo dokonce „nevíte náhodou, co to je. Dáváte tím druhému člověku prostor – nenutíte ho odpovědět, může klidně říct, že neví nebo že nemá čas.

Jak poznat, kdy mluvit jak? No, to je právě to umění. Záleží na věku – mladí často mluví neformálně i tam, kde by to starší generace nepustila. Záleží na místě, kde žijete – v některých krajích tykají všichni všem, jinde si říkají „vy i sousedé po dvaceti letech. A záleží samozřejmě na situaci – jinak mluvíte s lékařem při vyšetření a jinak s prodavačkou v hospodě.